Divoké včely
Karel Klostermann
Dějí se prý věci pod sluncem, jež zdánlivě pojí náhoda, ale které plynou z
jakéhosi vyššího řízení, jehož zákonů žádný smrtelný člověk nevystihl a nikdy
vystihnouti nepostačí, třeba byl sebe učenější a důmyslnější. Sleduje-li člověk
své osudy a osudy svých milých a známých, přemýšlí-li o událostech ze svého
vlastního života a ze života jiných, těžko se ubrániti víře, že by jinak bylo.
Posuď sám, milý čtenáři!
V mém mládí, když jsem docházel o prázdninách nahoru do Schlösselwaldu ku své
tetě (1), sestře mého otce (2), prosté selce, dobrotivé, celé zmořené tuhou
prací, matce šesti synů a šesti dcer, bylo jinak na Šumavě než dnes. Kusy
pralesa všude, prales na svazích mezi Horním a Dolním Schlösselwaldem, prales k
Schätzenwaldskému podílu, prales za Rehbergskou vsí, Hauswaldská kaple v samém
pralese, jehož vysoké jedle, kostrbaté smrky a ohromné buky pokrývaly celý
rozsáhlý svah Jezerního hřbetu nad Grünbergem i svahy Polední hory nad Křemelnou
řekou, mezi touto a Grosshaidem. Pralesem, aspoň zčásti, byly ještě pokryty
strmé srázy od Schlösselwaldu k Vydře a jeden jediný mohutný prales se rozkládal
na protějším - pravém - břehu řeky, kudy nyní vede silnička k Antiglu, širé
hvozdy to, náležející královskému městu Kašperským Horám,stoupající až nahoru do
vysokých planin Haidelských, Innergefildských a Schrollenhaidských.
Zapadly dnes sláva a nádhera věkovitých lesů, zapadly jako doby říše bájí a
dávných pověstí; kde čněly donedávna, rozprostírají se namnoze holé nebo leda
ostřicí a trnitým křovím porostlé stráně, kamením polehlé haldy, po nichž zuří
divé zimní vánice a do nichž pere žhavé letní slunce.
A život lesní navždy utuchl; podobá se, že celé rody různých zvířat vymřely neb
aspoň tou měrou prořídly, že marně by ses po nich sháněl.
Pamatuji se najmě na roje divokých včeliček, jichž bzukot oživoval hluché lesy.
Ve starých, dutých stromech, polozetlelých lesních velikánech sídlily; div byl,
jakých zásob medu tam nasnášely za krátce vyměřené letní doby...
Věděli jsme o leckterých takových divokých úlech a jednou dokonce se nám
podařilo, mně a pasáčkům, mým příbuzným, vybrati z kteréhos z nich bohaté zásoby
medu.
Bylo mi tehdá asi 15 let, a když jsem se vrátil domů - můj otec (2) byl tehdy
knížecím lékařem ve Štěkné u Strakonic - zmínil jsem se mu o tom našem nálezu.
Také jsem mu řekl, že med ten měl jinou chuť než obyčejný med včel krotkých, byl
drsný, zahořklý a ostře, ač nikoli nepříjemně zapáchal pryskyřicí.
Otec, vyslechnuv mé povídání, neobyčejně zvážněl. "Slib mi," pravil ke mně, "že
až přijdeš zase nahoru, nikdy více nebudeš vybírati tohoto medu, ani ho pojídati.
Není vyloučeno, že med ten bývá jedovatý. Kromě toho budí ve mně trapné
vzpomínky."
Tehdá mi neřekl více, ale později se vrátil k tomuto předmětu, když jsem byl již
dospěl v muže. Co mi řekl - vypadalo to skoro jako zpověď - povím dnes svým
milým čtenářům. Můj otec (2) - starší obyvatelé sušičtí a všecko Pošumaví od
Nýrska až po Vimperk a Kunžvart dojista se naň pamatují - byl doktorem mediciny
a jako lékař působil v Sušici, v Žichovicích, ve štěkně a posléze na Horách
Kašperských, kde roku 1875 zemřel, čítaje věku svého 61 rok. Narodil se v Dolním
Schlösselwaldě, v obci Rehberské, bývalé to královské svobodné rychtě, dosud
oficielně zvané Stodůlský Podíl I. Díl (Stadler Anteil I. Teil). Byl pátým a
nejmladším synem mého děda (3), prostého sedláka, neumějícího ani čísti ani
psáti, pocházejícího z Innergefildu a přiženivšího se na usedlost
Schlösselwaldskou, jejíž větší část svou prací pralesu urval a v pole a louky
vzdělal; později, ač rodem cizí, nikoli svobodný královák, nýbrž poddaný
královského města Kašperských Hor, byl zvolen rychtářem z toho důvodu, že moje
bába, jediná ze všech obyvatel široké obce uměla čísti a psáti.
Dle zvyku šumavských horalů, kteří předem hledí zaopatřiti starší děti, můj otec
měl, až by dorostl, se uvázati v držení statku. Než, stalo se jinak.
Bylo mu snad 11 let, když jednoho dne, pasa dobytek v lese ještě s jinými
chlapci, vyslídil v dutém stromě včelí roj. I vybrali hoši včelám med a jak
náleží se ho najedli.
Téhož dne ještě otec se rozstonal velice povážlivě; náhodou či následkem požití
medu - kdož mohl říci. Moje bába (4), jeho matka, jejímž miláčkem byl, vidouc,
že nemoc se horší, ba přímo život ohrožuje, div si nezoufala a ve svém hoři slib
Bohu učinila, že uzdraví-li se její dítě, k Matce Boží na Svatou Horu pouť s ním
vykoná.
Nemoc trvala několik neděl; posléze hoch přece se uzdravil a matka, věrna svému
slibu, vydala se na tuto pouť. Otec mi často vypravoval, jak dlouhá a úmorná
byla tato cesta, vykonaná od prvního do posledního kroku pěšky, v hrozném
slunečním úpalu.
Na Svaté Hoře matka jej (2) Bohu zaslíbila; navrátivši se domů, řekla svému
muži, co učinila a že tudíž nejmladší jejich syn musí na studie, aby se stal
knězem. Starý ani slyšet nechtěl o studování; pošetilost prý to je a kdo že by
se potom uvázal ve statek? - Matka se obrátila na faráře, aby starému domluvil;
ten souhlasil, starého si dal zavolati, vykládal mu, že slibu třeba dodržeti a
že chlapec je nadaný; nic naplat, odpor starého, tvrdohlavého sedláka nezlomil.
Ubohá matka, bojíc se Božího trestu, div se nezbláznila a, když po dvou letech
její muž zemřel, smrt jeho hněvu Božímu připsala.
Hoch potom šel na studie, vychodil na studie, vychodil gymnasium v Klatovech a
tehdejší průpravu k akademickým studiím, tzv. filosofii, v Praze. Po všecku dobu
těchto svých studií ani ve snu ho nenapadlo, že by se mohl státi něčím jiným než
knězem; než odbyv si filosofii, jal se přemýšleti a pojednou shledal, že nemá v
sobě povolání ke stavu duchovnímu. Řekl to matce, která, slyšíc tuto zvěst,
hořem a strachem div rozumem se neminula a pro Boha a všecky svaté jej prosila,
aby slibu jejího dbaje, do semináře vstoupil. Než, mladík za větší zlo
pokládaje, kdyby nepovolaným knězem se stal, odolal jejím prosbám a dal se na
studium mediciny, doufaje, že matka časem pochopí, že jinak jednati nemohl, a že
se usmíří. "Ach, nevpravila se, neusmířila. Žalem uvadla," pravil mi otec.
"Právě v době, když jsem byl povýšen na doktora, umřela mi dobrá matička, všecka
hrůzou zmítána, že pro nedodržení svého slibu dojde věčného zatracení. To prý
všecko ty včeličky, toužila krátce před svou smrtí, ty boží včeličky! Při
vybírání medu roj asi zničil a Bůh nás všecky potrestal za tento hřích."
Pomyšlení na utrápivší se matku po celý život na mého otce těžce doléhalo.
A nyní doslov k této historii, můj drahý čtenáři! Vyber si z něho, co budeš
chtíti. Jak jsem ti již řekl, můj otec byl pátým synem mého děda. Jako tento,
sám měl také pět synů. Když zemřel, bylo nejmladšímu třináct roků, právě jako
jemu při smrti jeho otce. A tento nejmladší (5), vystudovav gymnasium, ze své
vůle, nikým nejsa přemlouván, vstoupil do semináře a za kněze byl vysvěcen.
První svou mši sloužil v rejštejnském kostele, v němž pokřtěni jsou a v
manželství oddáni všickni jeho předkové, neboť rehberkská fara a tamní kostel
založeny byly teprve roku 1806 a můj děd se narodil roku 1765. Také Innergefild
i Kvildy patřily osadou do Rejštejna. V posvěcené zemi rejštejnského hřbitova
spí také věčný sen můj nejmladší bratr, jenž zemřel jakožto farář této osady.
Mně, kdykoli přemítám o těchto věcech, vždy připadá na mysl, že duše hořem
utrápené báby je nyní usmířena. A divokým včelám, jichž četné roje druhdy
sídlily ve starých stromech pralesů šumavský, již nikdo medu vybírati nebude!
Karel Klostermann (6)
Poznámky k osobám, označeným čísly v závorkách:
(1) Therese Klostermannová, provdaná Schulhauserová (1803-1871), dcera Josepha
Klostermanna a selka v Horním Schlösselwaldu čp. 89.
(2) MUDr. Josef Klostermann, syn Josepha Klostermanna, narozený 12. ledna 1814
ve Schlösselwaldu čp. 126, zesnulý 12. listopadu 1875, pochován v hrobce
Abeléových v Hurkenthalu.
(3) Joseph Klostermann, svobodný sedlák v Dolním Schlösselwaldu čp. 95 (126),
narozený 10. října 1761 v Innergefildě, zesnulý 5. července 1825.
(4) Anna Maria Weberová, provdaná Klostermannová, narozená 26. července 1770,
zesnulá 6. října 1836.
(5) Jakob Klostermann, syn MUDr. Josefa Klostermanna, farář v Rejštejně,
narozený 31. října 1862, zesnulý 21. března 1901.
(6) Karl "Faustin" Klostermann, spisovatel, narozený 13. února 1848 jako syn
MUDr. Josefa Klostermanna a Anny Karoliny Klostermannové, rozené Hauerové
(1822-1903) v Haagu am Hausruck v Horních Rakousích. Zemřel 16. července 1923 ve
Štěkni u jihočeských Strakonic. Jeho povídky a romány stále nacházejí u českých
čtenářů živý ohlas, poněvadž přes svůj německý původ cítil se jako "zemský Čech"
(Böhme) a publikoval v českém jazyce. Jeho matka Anne Karoline Hauerová
pocházela ze sklářské rodiny Abeléových z Hurkenthalu, příslušejícího k obci
Stodůlky (Stadln).
Hoam!, 1988, č. 3, s. 16-17