Zimování na medu – moje zkušenosti

 

Zde uvádím částečně upravený text, který jsem napsal pro časopis Moderní včelař. Doufám, že mě, v roce v kterém mnozí musí už podruhé krmit, neukamenují.

 

Včelařím 35 let v dolním Polabí pod horou Říp. Je to oblast s rozmanitou zemědělskou výrobou a poměrně malým zalesněním převážně borovicí a akátem. Klimaticky patří k nejteplejší a srážkově nejchudší oblastí Čech. Letošní sezóna je již šestou v řadě, kdy svá včelstva zimuji na medu. Prvně jsem tento způsob vyzkoušel asi před 15-ti lety, kdy výkupní ceny květových medů prudce klesly. Tenkrát jsem si řekl, že se to ani nevyplatí vytáčet. Včelstva přezimovala velmi pěkně i na poměrně malém množství zásob. Po letech jsem asi začal znovu počítat a ověřil jsem si, že práci s odvčelováním na konci sezóny a pracné krmení s rozpouštěním a přenášením tun cukru a vody mi žádný pozdní květový med nemůže zaplatit. Od doby kdy jsem se oprostil od krmení a zimuji na medu mám konečně léto, kdy se můžu věnovat své rodině.

Do poslední zimy jsem vstoupil se 150 včelstvy. Každoročně se mi stav stále zvyšuje přesto, že se každým rokem dušuji, že to je stav konečný. Pokud tento počet včelstev zvládám při zaměstnání, zdá se mi škoda nevyužít snůškového bohatství okolní přírody i zdrojů z kulturních rostlin. Podřipsko je teplou oblastí s pravidelnou akátovou snůškou. Přesto, že sem vůbec nepatří, je tady zatím v dostatečné míře pěstována řepka olejka. Ta ale z pochopitelných důvodů nedává takové výsledky jako ve vyšších polohách. Důvody jsou pěstování na písčitých půdách, pravidelné přísušky a větrné počasí v době květu. Místní zemědělské podniky se střídavě věnují semenářství a vedle řepky ozimé a hořčice bílé pěstují porosty svazenky vratičolisté, vikve huňaté a jetelů. Ekonomické důvody snižují celorepublikově výměry slunečnice, ale i ta je tady zatím pravidelně v dosahu.

Přes 30 let včelařím v nástavkových úlech ke kterým jsem již v mládí přešel přímo od Budečáků. Začal jsem s nízkonástavkovými 10-ti rámkovými jednostěnnými dřevěnými úly, ale po pár letech jsem provoz přebudoval na polystyrénové 9-ti rámkové úly kombinované s dvojnásobným plodištěm a větší roztečí rámků. Konstrukci uvádím jen proto, aby bylo jasné s jakou izolací moje včelstva zimují. Celou sezónu, tedy i v zimě nechávám otevřena plochá očka v každém nástavku. Hledáním jednodušší provozní metody jsem dospěl ke stabilnímu použití následující sestavy nástavků. Ode dna jeden nízký prázdný pro divokou stavbu ve funkci vysokého dna. Další nízký osazený staršími soušemi s funkcí rezervy pro plodování matky i pro ukládání nárazových snůšek. Následuje vysoké plodiště vystrojené dílem, které každý rok z 1/3 obnovuji. Dále je nízký nástavek v úloze medné komory a nad ní v sezóně nízké nástavky s panenskými soušemi pro med určený pro mě.

 

 

Medná komora je od předjaří postupně částečně proplodována. Uprostřed je umístěn stavební rámek, který je koncem léta zanesen medem. Začátkem května po jeho zakladení a zavíčkování jej nahrazuji novým rámkem s proužkem mezistěny. První snůška postupně zaplňuje uvolňující se buňky po vybíhajícím plodu v medné komoře. Proto je většinou plná jarních krystalizujících květových medů. Během sezóny medná komora zůstává stále nad plodištěm. Zvyšuje mi sice hmotnost úlů při kočování, ale je bezpečnostní pojistkou pro případné chudé týdny. Matky s takovou zásobou medu neomezují výrazně plodování a včelstva tak rychleji reagují i na troškové snůšky. Poslední snůška ze slunečnice je spojena s úbytkem plodu v plodišti. Uvolňující buňky po plodu včely zaplňují řídkým medem z nezavíčkovaných částí medníkových nástavků. Proto na odběr posledního medu čekám až na úplný odkvět slunečnice. Překvapivě tak nemám velké problémy se slíděním při odebírání posledního medu, protože plásty obsahují jen zavíčkovaný med minimálně obsazený včelami. Slunečnicový med uložený v okolí plodu v plodišti je druhou částí medných zásob s kterými svá včelstva zazimovávám.

Zásoby, které moje včelstva přes zimu spotřebovávají jsou tedy směsí medu z ovocných stromů, řepky a ze slunečnice. Protože zásoby jsou ukládány v okolí plodu, zalévají i zásoby pylu, které jsou pak postupně k dispozici včelstvu během předjaří. Vesměs se jedná o med středně až silně krystalizující a to i přesto, že je umístěn v těsné blízkosti plodu. I tak jsem nikdy nezaznamenal na podložkách vyhazování krystalů glukózy ani loužičky sladiny jak to bylo celkem běžné v dobách krmení řepným cukrem. Med zjevně snadno ztekucuje jen působením metabolické vlhkosti a je tak snadno včelami odebírám.

Při tvorbě oddělků odebírám zavíčkované zásoby z plodiště a nahrazuji je mezistěnami a vystavěnými soušemi od zrušených oddělků z minulého roku. Medné zásoby během léta tak neomezují plochu plodiště. Všechny oddělky odvážím ke slunečnici, aby si vytvořily dostatečné glycidové a pylové zásoby. Špičkové oddělky nechávám, ostatní  použiji pro výměnu matek. Výměnu matek provádím spojením přes noviny koncem léta posazením oddělku na původní včelstvo. Spojená včelstva se do zimy usadí v horní části úlu a tak před zimou mohu odstranit původní plodiště a včelstvo získá novou mednou komoru složenou z panenských souší. Původní medná komora několikrát zaplodovaná zůstala pod včelstvem. Pro výměnu matky vybírám přednostně ta včelstva, která mají nedostatek zásob a tedy nejsou vhodná pro další chov s mednou komorou. Vybírám tedy přednostně včelstva schopná mednou komoru vytvořit. Mladé matky v oddělcích mohou část zásob koncem léta proplodovat a tak občas některá dokrmím teplým cukerným roztokem pomocí slámy v 5 – litrovém kbelíku.

I při umístění některých včelstev v okolních lesích jsem nezaznamenal pozdní sběr medovice natož melicitózy, proto nemám zkušenost se zimováním na medovici a následným s kálením včelstev v úlech.

V letošním roce jsem opět nestíhal s vytáčením posledního medu, a tak jsem se k tomu dostal až v podletí. Práci jsem skončil teprve 18. září. Med byl směsí slunečnice, zlatobýlu, vojtešky a snad i trochu medovice. Má krásnou červenohnědou barvu. Vytáčet takhle pozdě je výhodou při zimováni na medu když nepoužijete Gabon.

Na závěr chci zdůraznit, že moje zkušenosti jsou spojeny s kočováním. Ne každé stabilní stanoviště je opakovaně schopno zajistit dostatečný medný přínos a zároveň zajistit vytvoření a celoročné udržení medné komory. Podobně jak praví klasikové chovu – „Kdo netvoří ten živoří“ tvrdím – „Kdo nejezdí ten hladoví!“. Další poznatek nemám ověřen měřením, ale odhadem mám pocit, že včelstva vstupují do zimy slabší než v dobách krmení. Ovšem jarní rozvoj a schopnost využít první snůšky naznačuje výbornou vitalitu a tedy dlouhověkost přezimujících včel. Sezóna zkrácená o období krmení zkracuje i období plodování a mám za to, že je i důsledkem snížení počtu roztočů ve včelstvech dřívějším ukončením plodového cyklu včelstev.

Uznávám, že mnou používaný úl nemá „velké“ plodiště a v důsledku toho nechovám špičkově silná včelstva. Chov velmi silných včelstev nepovažuji v současné nákazové situaci za výhodné. Ponechávám při výběru jen ta včelstva, která vykazují dostatečnou dlouhověkost létavek při omezeném plodištím prostoru. Omezené plodování včelstva je jedním z cest, jak omezit rozvoj varroózy. Chci věřit tomu, a jsem o tom přesvědčen, že zimování na medu mi nejen ušetřilo mnoho práce, ale i pomáhá udržet má včelstva v lepší zdravotní kondici a přitom mi zajišťuje uspokojivou mednou produkci.